Opustili jsme vás v mrtvé části rumunské Oradei, ale jak se ukázalo a jak se dalo předpokládat, na vině byly samozřejmě zlaté české ručičky. Klub Abyss byl čerstvě přestěhován na nové místo, jak jsme zjistili během telefonátu s Dorelem a Laurou, zpěvačkou rumunských AN THEOS, takže hurá zpět do auta a během pěti minut jsme byli na přeplněné ulici.

V Abyssu, krásném a pohodlném klubu s šikovnými zvukaři, vládla výborná atmosféra, koneckonců šlo o opening party a spousta lidí tak přišla podpořit otevíračku místního kultovního rockového klubu. Uvnitř jich ve špičce bylo bratru k dvěma stovkám leckoho by mohlo překvapit, že většina místních mluví výborně anglicky. Ne však toho, kdo ví, že obyvatelé států s TV nepojebanou dabingem, jsou zvyklí odmalička slyšet "jednotící" jazyk, a podle toho vypadá jejich slovní zásoba i akcent. Zatímco Poláci jsou se svým monodabingem úplně v háji a Češi nebo Slováci na tom obecně nejsou výrazně lépe, Chorvati, Slovinci nebo právě Rumuni mluví jak když bičem mrská, a to bez jakékoli silnějšího přízvuku. Zaujal pak barman hrdě nosící triko tuzemských GUTALAX, kteří v klubu evidentně hráli – v chodbě byl jejich podepsaný plakát. Jak se dalo předpokládat, Rumuni se o nás od začátku starali jako o rodinu. Do hodiny po příjezdu byla večeře, otevřený bar, domluvené ubytování, zapůjčeno vše, co jsme potřebovali, přičemž Dorel, Alex i Laura (basa a vokál u AN THEOS) se mohli celé minitour rozsekat, abychom měli co největší pohodlí. Až nám to bylo nepříjemné a neustále jsme se je snažili uklidnit, že jsme opravdu v pořádku a máme vše potřebné.

Podle našeho předpokladu jsme se z klubu vydyndali až hodně po druhé hodině ranní, během 15 minut jsme ale byli v místě spánku, vesničce Sanmartin disponující pravoslavnými kostelem a několika penziony s kýčovitým vzhledem a názvy jako Chrisland. Náš bubeník Datel celou cestu na místo hrdě strávil v mikině s portrétem rok zesnulého kamaráda, Fusatého z DISSOLVING OF PRODIGY, s nimiž jsme měli tu čest odehrát naše první koncerty. Po přenesení všech věcí jsme se dostali na hotel v půl čtvrté ráno, kde jsme se ještě museli všichni osprchovat, budíček byl přitom v půl osmé a hurá do šest set kilometrů vzdálené Bukurešti.

Od teď celou cestu máme následovat auto, které řídí Laura. Půlka jejich kapely vyrazila s profesionálním řidičem hned po koncertě v Oradei rovnou do Bukurešti zařizovat detaily kolem koncertu, aby bylo vše připraveno. Další den zjišťuji, že mezi oběma akcemi hlavní pořadatel vůbec nespal, když nepočítáme 20 minut v autě... 

Laura je ráno mrtvá. Tři hodiny spánku jí nesvědčily, zatímco my jsme po ránu překvapivě zatím OK. Laura je přitom jediná v posádce AN THEOS, která má řidičák, čeká ji tedy 10 hodin za volantem, a to i přesto, že jsme ji opakovaně nabízeli, že ji rádi vystřídáme – nenechali jsme totiž nic náhodě a v naší dodávce je pět řízení schopných lidí. Laura nejen, že odřídí celou cestu, ale ještě nám telefonuje kdykoli nás ztratí z dohledu a ubezpečuje se, že jsme v pořádku. 600 km Rumunskem trvá spoustu času, celou Transylvánii tvoří asi 200 km serpentinami s příležitostnými vesničkami, kde se čas evidentně zasekl někde na začátku 20. století. Později se od Laury dozvídáme, že většina místních zemědělců a pastevců nemají ani základní vzdělání – ačkoli je povinné, stát zavírá školy a pro mnoho lidí je ekonomicky a časově nemožné se k nim dostat. Stálo by to prý mnohdy i deset mil každý den, často bez veřejné dopravy. Povozy s koňmi jsou přitom důležité jinde...

Ještě na začátku cesty se stavujeme v blízkém penzionu na snídani. Menu tvoří zejména omelety na tisíc způsobů, evidentně typické místní jídlo. Další den v Bukurešti ji máme k snídani také. Seznamujeme se s AN THEOS a mě překvapí, že potetovaná tmavá dívka ještě včera sešněrovaná v korzetu, který ji evidentně nijak nebavil, mluví francouzsky, anglicky a německy, má velký politický i kulturní přehled, živí se jako architektka a k práci nyní studuje další vysokou školu. Poměrně rychle jsme se dostali k politice. Lidé, s nimiž jsme se setkali, mají vysoké sociální cítění a vnímají velmi intenzivně nedostatek vzdělání v zemi, čehož zneužívají velké partaje k lovu hlasů. Momentálně bylo před prezidentskými volbami a leda slepý by přehlédl, že veřejný prostor pro sebe kompletně zabral dosavadní premiér Viktor Ponta. Jeho portrét byl doslova všude, pronajal si každý sloup v Bukurešti, obrovská plachta s ním byla v každé, i té nejzapadlejší vesnici. Celá naše komunální kampaň by nedala dohromady tolik plakátů, kolik měl on jen sám pro sebe. Babiš je vedle něj břídil. 

Naši hostitelé se podezřívavě dívají na ruskou i americkou zahraniční politiku a jsou velmi zdvořilí: kolem politických témat kroužili velmi opatrně, jakmile jsme je však uklidnili, že fakt můžou říct, co mají na srdci, i zde se objevil všudypřítomný strach z Putina. AN THEOS také spojují sociální témata a odpor k rasismu, ač tato folkmetalová kapela v textech těží z historie starých Dáků, zkušebnu sdílí s bukurešťskou antifašistickou organizací orientovanou zejména na ženská práva. V následujících dnech jsme prokecali kdykoli to bylo možné mnoho hodin o muzice, politice i historii a zpětně musím říct, že AN THEOS patří mezi nejpříjemnější lidi, s jakými jsme se na cestách dosud setkali.

Jakmile jsme dosáhli transylvánských serpentin, stalo se, co se stát muselo. Pravděpodobně snaha ujet cestu co nejrychleji v přetížené dodávce měla za výsledek prasklou pneumatiku, ještě navíc v nepříjemné zatáčce, takže nás nebylo moc vidět. Zároveň jsme po výměně kola, která zabrala skoro hodinu (bylo třeba vyskládat všechny věci, abychom mohli odemknout rezervu), nemohli skoro dalších 150 kilometrů sehnat pumpu nebo servis, kde mají k dispozici dostatečný tlak. Zpoždění jsme nabrali markantní a bylo jasné, že dřív než v osm se do Bukurešti nedostaneme. Přesto jsme se stihli zastavit v ruinách staré římské pevnosti uprostřed Transylvánie. Pro mě to byl konečně dotek toho pravého Rumunska – nezotročená příroda, kterou můžete chodit celé dny a nenarazit na člověka. S nostalgií jsem očumoval blízké štíty a vzpomínal na časy dokonalé svobody na Negoiu.

V Bukurešti nás zaskočil způsob dopravy. Lidé překračují ulice kdekoli, jen ne na přechodu, zejména na dvouproudových silnicích. Kdekoli jedete, připravte se, že vám může kdokoli skočit pod kola. Podobné platí pro auta: troubení znamená "pozor, jedu", nikoli "jsi idiot" jako u nás, tedy je daleko frekventovanější a pruhy jsou pak už skutečně jen orientační. Bukurešť je přitom ohromná aglomerace čítající 3 miliony obyvatel a dle Wiki jde o šesté největší město EU. Ano, přejezd kamkoli zabere minimálně hodinu. Dnešní noc jsme trávili u basáka AN THEOS, Alexe, který se o nás staral jak jinak než jako o rodinu. I přes odpor k pravoslavné církvi měl byt ověšený obrázky svatých, prý kvůli tetě a strýci, které vnímá jako rodiče, aby jim udělal radost. Co je s jeho skutečnými rodiči, jsme se raději neptali.

Klub Fabrica v Bukurešti je ohromný a nádherný. Jde o součást dvojklubu Fabrica-B52, kde týden po nás hráli v rámci festivalu Old Thrash Fest i domácí ROOT (prý poprvé). Mezi dvěma kluby je jakési nádvoří a prostor je tak vhodný i pro pořádání zimních festivalů – zatímco hraje kapela v jednom klubu, připravuje se na pódiu v tom druhém její nástupce. Ve Fabrice bylo skoro 300 platících, což bylo bezesporu zásluhou místní ikony, dvacet let hrajícím balkánským divochům DIRTY SHIRT míchající tradiční muziku s punkem, ska, hardcorem i metalem. Na Wacken Battle skončili letos druzí a jejich show měla zasloužený ohlas i zde. Špičkový houslista, dva vokalisté, z nichž jeden zpíval hlasem tak vysokým, že kdybyste ho neviděli, mysleli byste si, že jde o ženu.

Vlézt na pódium po DIRTY SHIRT byla výzva, nicméně se poměrně zadařilo a překvapil nás styl místního zvučení: nebyly zvučeny jen každý nástroj zvlášť, ale vždy i hezky dohromady po kytarách i houslích. Taky stojí za zmínku, že na koncerty zde chodí dost mladých lidí, kluků a holek kolem 15-17 let. Po koncertě jsme skončili v družném hovoru s lidmi z DIRTY SHIRT, zejména o koncertování a muzice. Jakmile jsme přijeli do klubu, přitočila se k Tomášovi i nějaká slečna, aby mu předala jeho portrét, který pár dní předem nakreslila. Asi to značí, že jsme ozajstný boyband.

Po nás vystupují AN THEOS a je vidět, že jsou zde populární, byť pokročilá hodina byla znát a tak, jako lidé prořídli den předtím na nás, prořídli i dnes na AN THEOS. Laura kašle na nějaké pseudooperní finesy a sype ze sebe velmi slušný štěkot i folklórní halekání, nás však nejvíc upoutá mladá houslistka Irina, na níž je znát skill nasbíraný z uměleckých škol. Po noci u Alexe nás čeká pohodové ráno, do Brasova je to totiž jen 200 km, což po místních silnicích znamená 3-4 hodiny. V porovnání s předchozími dny jde o absolutní pohodu, je tedy čas projít trochu město. Vyjadřujeme přání vidět Ceausescův palác. Rumunský diktátor zastřelený i se svou ženou po revoluci v roce 1989 (vedli si totiž rodinný podnik, jeho žena Elena byla zastupující premiérkou) srovnal se zemí celé čtvrti, aby mohl postavit obrovský Lidový palác, v němž dnes sídlí parlament, obrovský park a promenádu s byty pro prominentní členy komunistické strany. Rumuni jsou nicméně mírně hákliví na termín "Ceausescův palác", který mám naučený, nicméně po pár pokusech mě opravit na "lidový palác" rezignují se slovy "ty tomu můžeš říkat jak chceš, bro". Lidový palác je údajně druhou největší budovou na světě, pokud jde o rozlohu. Tou první je americký Pentagon.

Dovnitř jsme se bohužel nedostali, a to vzhledem k tomu, že ten den probíhal ve městě velký maraton, jež ochromil automobilovou dopravu a znepřístupnil budovu parlamentu. Pokud jde o nás, zcela v pohodě, raději se díváme na běžící lidi než na auta, ale trochu nás zamrzelo, že jsme si mysleli, jak ušetříme čas, pokud to do města vezmeme dodávkou. Inu, stalo se. Vyrážíme do centra organizace Clapa naložit s AN THEOS věci a hurá směr Brasov. Tohle už je fuckin´ real Transilvania. Brasov county je horský region, město samotné pak obrovské rozlohou, ale roztahané po všech čertech. Zaskočí obrovský nápis "Brasov" na jedné z okolních hor imitující slavný nápis Hollywood nad Los Angeles. Akorát že tady jsou okolní hory plné medvědů a teplota povážlivě klesla. Návštěvy Brasova ale nemůže nikdo litovat, město velmi připomíná to, co jsem viděl v Sibiu – tedy historické centrum míchající balkánskou a saskou  kulturu a spoustu krásné přírody kolem.

Koncertovalo se v malém, prťavém klubu v samotném centru města, kam se vejde sotva třicet lidí. Okolní studené, kamenné zdi pak dávaly najevo, že se nacházíme nejen šest stop podzemí, ale patrně i v nějakém dosti starém prostoru. Po koncertě, kde tentokrát hrály jen dvě kapely, nás Dorel a AN THEOS vzali do hor podívat se na městskou citadelu, odkud je nádherný výhled na celé město i na hory. 

Zde jsme také oficiálně ukončili naše společné putování, rozloučili se a šli spát do hostelu v centru jménem JugendStube – další odkaz na to, že jsme v místě výrazně ovlivněném německou kulturou. Další den jsme se ještě rozhodli vydat na hrad Bran, který byl však otevřený až od poledne a my si nemohli dovolit čekat. Měli jsme před sebou skoro 20 hodin zpět do Prahy, a to ještě přes centrum Brna. Když jsme dorazili k Budapešti kolem sedmé večer, smáli jsme se, jak jsme se v roce 2011 pečlivě chystali na cestu do maďarské metropole s tím, že je zatraceně daleko. A teď už jsme se cítili skoro doma. Po příjezdu jsme ještě stihli rozflákat otevřením dveří flašku se zbytkem Jamesona, čímž jsme v areálu, kde máme zkušebnu, rozštěkali psy, a já vzhledem k zamčeným toaletám musel obesrat blízké skladiště, jelikož mi klobása na benzínce mezi Szegedem a Budapeští (moje jediné pondělní jídlo), způsobila ve střevech hotové inferno. Aspoň každý ví, že jsou CRUADALACH zase doma.